Aktuality

Komentujeme a vyjadřujeme se k aktuálním tématům v médiích. Sledujeme změny legislativy a judikatury. Pořádáme workshopy a přednášky. Aktivně naše klienty informujeme o novinkách.

více informací

Marcela Vilímková pro Lidové noviny: Dát dítě k adopci za peníze je trestné

Lidové noviny, 14.5.2018 0:00:00 

Náhradní mateřství české právo umožňuje, bez výslovné úpravy však má řadu rizik, vysvětluje advokátka Marcela Vilímková

 

 

* LN V poslední době se věnujete právnímu poradenství neplodným párům, které mají zájem o takzvané náhradní mateřství. Jak jste se k tomu dostala od své hlavní specializace, kterou je obchodní právo?

 

Máte pravdu, naše kancelář poskytuje hlavně služby v obchodních věcech. Poradenství v rodinném právu je takový doplněk – tu a tam má někdo osobní problém. Obrátil se na mě jeden z klientů s tímto problémem – šlo o neplodný pár a potřebovali poradit s institutem náhradního mateřství. Je to specifické v tom, že v Česku neexistuje takřka žádná právní úprava. Za poslední dva roky jsme řešili asi sedm případů, tak se asi po Praze rozneslo, že to naše kancelář umí. První děti už jsou na světě. (směje se)

 

 

* LN Co si představit pod pojmem náhradní mateřství?

 

O náhradním mateřství mluvíme tehdy, když si neplodný pár sjedná ženu – náhradní matku – za účelem, aby se nechala uměle oplodnit, dítě odnosila a po porodu souhlasila s jeho osvojením. Tradiční formou náhradního mateřství je umělé oplodnění spermií muže z neplodného páru. Apak je takzvaná gestační forma, kdy se uměle vytvoří embryo z vajíčka biologické matky a spermií biologického otce, které se implantuje do dělohy náhradní matky. Ta tudíž nemá k dítěti žádný genetický vztah.

 

 

* LN Podle občanského zákoníku je ale matkou dítěte žena, která jej porodila. Je tedy pak jedinou cestou souhlas náhradní matky k osvojení dítěte ženou z páru, co si dítě objednal?

 

To není jen dle občanského zákoníku, to je od věků! (směje se) Ale máte pravdu, že právo v této otázce nezná výjimky a osvojení je jedinou možnou konstrukcí.

 

 

* LN Zmiňovala jste, že u nás skoro neexistuje právní úprava…

 

Některé země náhradní mateřství přímo regulují, jiné ne. Česko patří mezi státy, které výslovnou úpravu nemají. Máme ale zákon o specifických zdravotních službách z roku 2011, jenž v části o asistované reprodukci s náhradním mateřstvím počítá. Trestní zákoník zakotvuje trestní odpovědnost za svěření dítěte domoci jiného za účelem adopce, je-li to za úplatu. Nový občanský zákoník pak výslovně stanovil výjimku z pravidla, že osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci, pro případ náhradního mateřství (díky tomuto paragrafu může dítě odnosit třeba matka či sestra – pozn. red.). To je jediné místo v české legislativě, kde je ten pojem použit. Není tedy pravda, že žádná legislativní úprava není, určitý právní rámec existuje.

 

 

* LN Jak se to tedy podle tohoto právního rámce dělá?

 

Má to dvě hlavní úskalí. Do smlouvy nelze zakotvit povinnost matky, aby se po porodu dítěte vzdala ve prospěch páru, který si je „objednal“. Druhý problém je, že je trestné smluvit si za samotné „přenechání“ dítěte odměnu. Náhradní matka však má právo na úhradu všech svých nákladů s těhotenstvím a s porodem. Vždy záleží na domluvě, někteří lidé třeba chtějí, aby náhradní matka jedla kvalitní jídlo, nepracovala, dostatečně odpočívala – to vše se stanoví ve smlouvě. Tomu pak odpovídá výše oficiální náhrady, která obvykle činí desítky až stovky tisíc korun. Apokud si něco dohodnou nad tento rámec, tak to já jako advokátka opravdu neřeším, naopak jim pečlivě vysvětluji, že to není legrace a že komerční náhradní mateřství za úplatu je podle českého práva trestné.

 

 

* LN Na co obvykle klienty připravujete, když za vámi přijdou s tímto problémem? Mají se obrnit trpělivostí?

 

Zatím jsme neměli případ, kdy by bylo třeba hledat náhradní matku. Pak celý proces trvá zhruba dva roky, včetně těhotenství. Klientům vysvětlíme proces ve zdravotním středisku, kde je třeba splnit řadu zákonných požadavků. Podrobně vysvětlíme smluvní vztah mezi objednateli a náhradní matkou. Velmi pečlivě jim musíme vysvětlit i to, že ta smluvní ujednání, pokud jde o peníze „bokem“ nebo povinnost náhradní matky souhlasit s osvojením dítěte, které porodila, jsou nevymahatelná.

 

 

* LN Co to znamená?

 

Když žena odnosí a porodí dítě, tak u ní může dojít k emocionálním změnám, a i když se původně dítě, jehož není biologickou matkou, zavázala „pouze“ odnosit a porodit, tak po porodu může říci, že je nikomu nedá. Objednatelé by pak mohli tvrdit, že jí přece zaplatili výlohy těhotenství a porodu a že chtějí peníze zpět, a teoreticky by to bylo možné žalovat jako bezdůvodné obohacení, nebo spíše jako náhradu škody z titulu porušení smlouvy. Je ale otázkou, jak by to soudy posoudily, žádný precedent zatím neexistuje. Dovedu si představit rozhodnutí, že objednatelé si museli být tohoto rizika vědomi a přesto smlouvu uzavřeli. Byl by to složitý spor s nejistým výsledkem.

 

 

* LN Může právo nějak pomoci objednatelům v případě, kdy náhradní matka odmítne dát dítě k osvojení? Vždyť by ještě po biologickém otci mohla chtít alimenty.

 

To by samozřejmě mohla a je to jen jedno z mnoha rizik. Je-li náhradní matka svobodná a nemá partnera, tak je situace lepší. I kdyby ale otec z neplodného páru nebyl dárcem spermie, tak pokud dal souhlas k umělému oplodnění, tak platí zákonná domněnka, že je otcem, ledaže by bylo prokázáno, že došlo k oplodnění jinak. Je tedy velmi pravděpodobné, že otcem zůstane. Aposkytlli spermie, tak je to v podstatě jisté. Je-li náhradní matka vdaná, tak je to výrazně horší. Ze zákona jsou totiž nejen matka, ale i její manžel považováni za rodiče a nikdo třetí nemůže rodičovství manželů popírat. Mohou si tedy nechat dítě i peníze a nejsem si jista, zda by je objednatelé získali zpět. Možná ano, ale jen v případě, že by se dovodilo, že do toho náhradní matka s manželem od počátku vstupovali se záměrem dítě „neodevzdat“. Nechtěla bych ale, aby to vyznělo jen v neprospěch náhradní matky. Ono se totiž může stát, že dítě nebude v pořádku, když se narodí. Apak semůže stát, že ho objednatelé odmítnou převzít – a to je taky nikdo nepřinutí. To jsou všechno věci, které byměl výslovně upravit zákon.

 

 

* LN Jak by měla vypadat vhodná legislativní úprava? Šlo by se inspirovat v jiných zemích?

 

Existují v podstatě tři varianty regulace. Některé země náhradní mateřství zakazují či přímo kriminalizují – v Evropě to je například Francie, Německo nebo Itálie. Vznikají pak ale zajímavé situace, například ve Francii se stalo, že si manželský pár pořídil dítě formou náhradního mateřství s ženou z Ruska, kde se také narodilo a došlokmanipulaci s rodným listem, o čemž byly informovány francouzské úřady. Byť šlo o trestný čin, tak francouzský soud rozhodl, že dítě zůstane u svých rodičů, protože by nebylo v jeho zájmu, aby jej ve jménu práva od nich odtrhl. Italské soudy ale v podobném případě rozhodly přesně opačně, tam pak ale zasáhl Evropský soud pro lidská práva a také zdůraznil nejlepší zájem dítěte. Druhá skupina států umožňuje takzvané altruistické náhradní mateřství, kde se nahrazují náklady, ale nelze na tom vydělávat. Takto to funguje v Británii, v Řecku či v některých státech USA. Třetí varianta jsou pak země, kde se aprobuje i komerční náhradní mateřství – typicky Kalifornie. U nás výslovná úprava není, ale tím, jak vykládáme existující regulaci, se hodně blížíme té britské úpravě. Možná bychom se mohli inspirovat právě tam. Dobrá je i kalifornská úprava, ale osobně se mi příčí ten komerční aspekt – přijde mi správné, když někdo ze solidarity pomůže bližnímu, který sám děti mít nemůže. Ale když žena odnosí čtyři nebo pět dětí, to už je byznys a to se mi eticky příčí.

 

 

* LN Změnil se váš osobní pohled na tuto otázku od doby, co jste to dělala poprvé? Měla jste třeba nějaké předsudky?

 

Neměla. Pokud ti lidé nějakým způsobem přivedou na svět dítě, o které se budou starat, tak mě to neruší a domnívám se, že není důvod tomu jakkoli bránit. Jistě, všechno je zneužitelné, ale to bychom nemohli nic, člověk musí mít určitou víru v lidské dobro.

 

 

Marcela Vilímková * Pražská advokátka, partnerka v právní a poradenské společnosti Vilímková Dudák & Partners. * Po studiích na právnické fakultě pracovala deset let jako civilní soudkyně, po roce 1989 odešla do komerční sféry, aby se věnovala obchodnímu právu. Byla u počátků pražské kanceláře PwC a několik let vedla její právní oddělení. * Ve své praxi se zaměřuje hlavně na korporátní a smluvní právo, fúze a akvizice či spornou agendu. V posledních letech se stále častěji dostává k rodinné agendě, s níž potřebují klienti kanceláře poradit. „Po několika desítkách let se tak vracím k tomu, co jsem dělala na soudu,“ říká Marcela Vilímková. 

 

OstatníJazykyVzděláníOdbornostmoje práce